Domů / Domácí zprávy / Taxmeni slaví 50. let. Country, bluegrass, Čvančara

Taxmeni slaví 50. let. Country, bluegrass, Čvančara

Koncerty bluegrassové kapely Taxmeni navštěvovali už před pádem komunismu inkognito někdejší letci RAF či parašutisté, z nichž mnozí prošli vězením a pracovními lágry. „Byli samozřejmě degradovaní, takže za námi chodili v civilu. Šlo o nezapomenutelná setkání s osobnostmi, bez nichž bychom tu dnes nebyli,“ říká v rozhovoru o půlstoletém účinkování Taxmenů jejich šéf Jaroslav Čvančara.

Padesát let od vzniku kapely Taxmeni – to už je úctyhodné výročí. Jak ho v době „vlády“ pandemie oslavíte?

Na 14. října – přesně v den našeho vzniku před padesáti lety – jsme v divadle Semafor připravovali, z mého pohledu velkolepou, akci. Pracovali jsme na ní půl roku, avšak kvůli pandemii covid-19 jsme museli již vyprodaný koncert přeložit na 17. března příštího roku. Měl si s námi zazpívat Jiří Suchý, Luděk Sobota, Mirek Černý se svým hitem Balíček karet, Pepa Fousek anebo legendární greenhornský houslista Petr Bryndač. Covid nám tedy naše plány celé přeoral.

Vyprodáno bylo ale bleskově – po lístcích se za dvě hodiny jen zaprášilo. Naši fanoušci a příznivci jsou ale fantastičtí i v tom, že nám nevrátili ani jeden. Pro velký zájem plánujeme proto na únor 2021 v pražském Domě barikádníků ještě jeden koncert. Poté 17. března v Semaforu snad konečně uskutečníme nyní zrušené vystoupení.

Jaký byl vlastně impulz ke vzniku kapely Taxmeni?

Tři z nás se před těmi padesáti lety vrátili zrovna z vojenské základní služby. Já od motostřeleckého pluku v Prachaticích, kde jsem se seznámil s kytaristou Pepou Blažejovským a basistou Otakarem Janovským-Bandaskou. Tihle kluci pak tvořili později základ Taxmenů.

Skupinu The Stonewall-Jackson jsme vlastně částečně založili už v těch Prachaticích, kde jsem vojákoval v letech 1968 až 1970. Sebevědomě jsme se pojmenovali po jižanském polním veliteli z americké občanské války generálu Thomasi Jonathanu Jacksonovi, řečeném Stonewallovi. A představte si: žádnému z našich komunistických velitelů to tenkrát nevadilo, nebo lépe řečeno asi ani nedošlo.

Dokonce jsme jako „stonewallovci“ postoupili až do celostátního finále tehdejší Armádní soutěže umělecké tvořivosti. Jako kapela jsme proto jeli do Polska na spojenecké manévry Varšavské smlouvy Odra-Nisa. Vyznamenal nás tam polský ministr národní obrany Wojciech Jaruzelski. Tu kovovou placku na stužce jsem ovšem krátce poté dal nějakému polskému klukovi. Ale dekret k vyznamenání mám dodnes – i s Jaruzelského podpisem.

Ke koloritu mého muzicírování na vojně patří snad i to, že jsem za kapelníkování dostal od velitele českobudějovické divize jakéhosi plukovníka Lacka hodinky. Doprovázel mě k němu jeden politruk a ten mně při návratu k útvaru oznámil: „Ale soudruhu Čvančaro, ty hodinky jsou přece určeny pro mě, a ne pro vás.“ Namítl jsem: „Ne, ne. Jen se podívejte. Na dekretu je jasně napsáno – vojínu Jaroslavu Čvančarovi.“ Samozřejmě že na mě zanevřel… Snad i tohle vypovídá o tehdejších poměrech. 

A po vojně?

Pravidelně jsme se dál scházeli a hráli jen tak pro radost na pomezí bluegrassu a folku. Když se ale blížil náš první oficiální koncert, tak už jsme si museli dát nějaké definitivní jméno. Napadaly nás ale jen samé blbosti. Až velkého fandu skupiny Beatles Pepu Blažejovského napadlo, že bychom se mohli jmenovat Taxmeni podle beatlesácké písničky Taxmen. Mně se to tedy moc nelíbilo, protože Taxmen znamená výběrčí daní, kterého přece nemá nikdo rád. Ale zůstalo už u toho.

Považujete se – jak říkáte – za bytostné pacifisty, jenomže hrajete ve stylu military country. Jste tedy odpůrci násilí, kteří ve svých písničkách připomínají války a násilí? Jak tomu rozumět?

Nikdy jsme se nevezli na vlnách pacifismu, byť se nám násilí bytostně příčí. Mnozí pacifisté – třeba z řad kléru – se ale přece v letech nacistické okupace zapojili do odboje. A právě takových lidí si vážíme. Ať už jde o pravoslavné kněze, kteří ukrývali československé parašutisty a mezi nimi i Jana Kubiše s Josefem Gabčíkem, nebo ty z YMCy, za což zaplatili všichni životem. Násilí při obraně vlasti či lidských životů tedy respektujeme a uznáváme.

Součástí vašich vystoupení bývaly i osobnosti, které v kritických chvílích ovlivnily československou a českou historii? Pamatuji se například na jeden z koncertů, na němž se na pódiu sešel stíhač RAF František Fajtl, František Peřina se západními parašutisty Rudolfem Krzákem a Rudolfem Pernickým. Přerostlo to, bez nadsázky, v jedinečnou show. A pokud se nepletu, tak jste tehdejší velmi emotivní atmosféře podlehl i vy.

No to už ale bylo po pádu komunismu. S perzekvovanými lidmi ze západního, ale i východního odboje jsme se setkávali, respektive zvali je na naše vystoupení, ještě za totality. A to byl také, vedle emigrace mého bratra Františka do Kanady, důvod stále větší šikany naší kapely. Pražské kulturní středisko nám stále častěji zasahovalo do repertoáru.

Tak třeba v roce 1974 jsme jako Taxmeni vyhráli festival Porta, ale už za pár měsíců přišlo nařízení k přejmenování skupiny. Pro ty mnohem slavnější skupiny Rangers, Greenhorns či Bluegrass Hoppers nebyl tento diktát až takový problém (z Rangers se tak ze dne na den museli stát Plavci, z Greenhornů Zelenáči a z Bluegrass Hoppers Fešáci – pozn. red.), avšak pro nás to bylo likvidační.

A jaké jméno vám tedy přiřkli?

Byli jsme nedobrovolně přejmenováni na Krajánky. V kapele to vyvolalo velkou nevoli – jak říkám, jako kdybychom začínali od nuly a hodili roky práce za hlavu. Nejdříve jsme se mylně domnívali, že vše nějak umanévrujeme, ale byli jsme naivní. Nakonec jsme toho měli v roce 1979 už plné zuby, takže jsem kapelu rozpustil. Někteří z nás se začali angažovat v Československém Pony expressu. Jezdil tenkrát z Mníšku pod Brdy až do severomoravského Suchdola nad Odrou.

Avšak i díky Pony Expressu jsem začal v nejzapadlejších vískách navštěvovat a mapovat zapomenuté hroby amerických vojáků z let druhé světové války, ale i členů odboje. Tahle poznání mě v pozdějších letech hodně ovlivnila a nasměrovala k písničkám o Čechoslovácích, kteří bojovali na západní i východní frontě, či parašutistech vysazených v protektorátu, ale také třeba o partyzánech z Vysočiny. Jedna z takových písniček se jmenovala „Žil tu kdysi člověk“. Hodně se pro nás změnilo po nástupu (Michaila) Gorbačova do čela Sovětského svazu.

Slyším dobře? Taxmeni se dali znovu dohromady díky Gorbačovovi? 

No… řekl jsem si, že když se něco mění v Sovětském svazu, tak se uvolnění politických poměrů projeví určitě časem i u nás v Československu. Začal jsem se tedy poohlížet po šikovných muzikantech. Dva roky před pádem komunismu jsme opět vystupovali, třeba na trampských akcích. Anebo hráli pro do té doby stále diskriminované západní veterány z druhé světové války, na které jste se ptal. Třeba takového parašutistu Rudolfa Krzáka sledovala a odposlouchávala StB až do listopadu 1989, kdy mu bylo pětasedmdesát.

Hráli jsme, ale nevydělávali. Dnes už se zapomnělo na to, jak obrovská naděje se lidí zmocnila s příchodem charismatického Gorbačova. Mezi jeho sovětskými předchůdci i československými politiky byl až neskutečný rozdíl, jakkoliv byl samozřejmě i Gorbačov komunista.

A co ty zmíněné emotivní koncerty s legendami protinacistického, ale protikomunistického odboje?

Začaly vlastně už před pádem komunismu v našem klubu ve vinohradské Čáslavské ulici. Scházeli se tam i chartisti. Tak třeba hudební kritik Jiří Černý v něm pořádal výborné antidiskotéky. Anebo jsme v noci tajně promítali trezorové filmy.

No a do tohoto klubu jsem zval druhoválečné veterány – letce RAF či parašutisty, z nichž mnozí prošli vězením či pracovními lágry. Byli samozřejmě degradovaní, takže bez hodností, a chodili za námi proto v civilu. Pro nás šlo o nezapomenutelná setkání s osobnostmi, bez nichž bychom tu dnes nebyli. Takže po pádu totality jsme je přirozeně s o to větší radostí zvali na svá vystoupení dál, třeba na naše akce v kulturním domě Eden – to už jim ale byly postupně vráceny hodnosti jako třeba zmíněnému Františku Fajtlovi či Františku Peřinovi, který se vrátil z USA z emigrace.

Nedivte se proto, že emotivní atmosféře podlehla při těchto koncertech i naše kapela. I při nich totiž šlo o rehabilitaci těchto v komunismu tvrdě pronásledovaných osobností. Při jednom z koncertů v Divadle Jiřího Grossmanna s námi zpívali nejenom oni, ale celé diváky zaplněné hlediště. Pořád vlastně šlo o jakýsi protest.

Protest? Jak tomu rozumět?

Probíhaly sice rehabilitace, avšak mnozí – nejvyššími britskými řády vyznamenaní – veteráni umírali stále v nedůstojných podmínkách ve starobincích. Reagovali jsme na to tedy svými koncerty. Nešlo nám jen o takové špičky jako Fajtl, Krzák či Peřina. V sále s nimi bylo mimochodem několik desítek dalších, jenomže méně známých veteránů i s rodinami. Ministerstvo obrany z toho pak mělo i s naším přispěním pěknou ostudu a začalo se postupně o tyto stárnoucí a po desetiletí opomíjené hrdiny přece jen lépe starat.

Všechny ty společné koncerty – třeba ten u příležitosti padesátého výročí vylodění spojenců v Normandii v roce 1994 – byly pro ně, ale i pro nás obrovským zadostiučiněním.

Co vám vůbec tito druhováleční veteráni dávali, k čemu vás inspirovali?

Naše vystoupení pro ně přerostla v silná osobní přátelství. Například Rudolf Krzák, instruktor parašutistů ve Velké Británii, mně nabídl tykání. Dlouho jsem si na to nemohl zvyknout.

V té době jsem měl rozepsánu druhoválečnou trilogii knih Někomu život, někomu smrt, jejíž podobu tihle lidé, kteří prošli celou válkou, zásadně ovlivnili. A inspirovali mě samozřejmě i k námětům na texty písniček, které pak pro nás psali zkušení autoři.

A co naopak účast na koncertech dávala veteránům?

Například František Fajtl řekl, že při nich prožíval jedny z nejšťastnějších chvil. Šlo o mimořádně silnou a většinou tak trochu zachmuřenou osobnost. Avšak vždy, když s námi a se svými kamarády zpíval proslulou skladbu Tripperary, rozzářil se jako sluníčko.

To všechno pro naši kapelu byly a stále jsou důvody, proč jsme třeba nedávno hráli na statku rodiny Mašínů v Lošanech, kam nás pozvala Společnost pro vybudování památníku tří odbojů.

V Katedrále sv. Víta pořádáte s přáteli vždy v říjnu zádušní mši za zavražděné příbuzné a pomocníky parašutistů, kteří zlikvidovali Reinharda Heydricha. Bude se vzhledem k pandemii konat mše i letos?

Vše zatím nasvědčuje, že se konat nebude. Měla být přesně v den, kdy před sedmaosmdesáti lety 24. října 1942 nacisté v Mauthausenu zavraždili 262 příbuzných a pomocníků parašutistů. Střelou do týlu tak v Mauthausenu ve třech vlnách celkem zlikvidovali 294 českých vlastenců.

Zvláště dnes, ve velmi složité a pro mnohé těžké době, je nutné si připomínat chování a jednání našich předků, kteří žili v nesrovnatelně složitějším období, a přesto se rozhodovali správně bez ohledu na osobní oběti. Zanechali po sobě inspiraci i morální vzor pro další generace. A nejenom pro Čechy.

Z padesátileté historie Taxmenů

  • Text ke snímku: České Středohoří, srpen 2020. Taxmeni s vozidlem HUMMER, typ M1026. Zleva: Jaromír Rygl-baskytara, Jiří Šruma-sólo kytara, Andy Seidl-doprovodná kytara, Jaroslav Čvančara-pětistrunné banjo, Jindřich Vrbenský-klávesy, Vráťa Vyskočil-zpěv. Na střeše, u půlpalcového kulometu Browning H2B: Luděk Kodrle-bicí (foto: Štěpán Luťanský).
  • Taxmeni vznikli ve středu 14. října 1970, kdy se po návratu z vojny poprvé sešli v Podskalské ulici čp. 368/29 v Praze 1, v bytě hudební rodiny Petrákových (hráči České filharmonie).
  • První veřejné vystoupení se však uskutečnilo 11. února 1971 ve smíchovském Domě kultury kovoprůmyslu na tzv. Saloonu skupiny Greenhorns. Většina členů kapely byla ze Žižkova, proto v dalších letech zkoušeli v Kubelíkově 1150/48 ale i v místních hospodách.
  • Zpočátku se Taxmeni pohybovali na pomezí blue-grassu a folku. V country pak vyhráli několik soutěží, včetně celostátního finále Porty 1974 ve Svitavách, kde získali Zlatou Portu.
  • Normalizace zasáhla po okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy i českou country scénu. Podobně jako Rangers-Plavci, Greenhorns-Zelenáči, Bluegrass Hoppers-Fešáci, i byli i Taxmeni nuceni změnit název. Už jako Krajánci natočili v roce 1978 úspěšné „elpíčko“ Z pastvin velkoměsta. Kvůli šikaně úřadů přerušili v roce 1979 koncertní činnost a kromě několika ojedinělých projektů nevystupovali.
  • O to více se angažovali při vzniku Čs. Pony Expresu. Koncertovat začali až koncem osmdesátých let. Několikrát změnili hráčskou sestavu, z původního tradičního směru a akustického zvuku se propracovali k modernějšímu pojetí, založeném na elektrických nástrojích a razantnější rytmice.
  • Vydali řadu gramofonových desek a CD nosičů. V tetralogií Calamity Jane uvedli a posléze se proslavili výrazem a stylem military country.
  • V současné sestavě Taxmenů obstarává doprovodnou kytaru Andy Seidl (Ohaři). Bicí nástroje Luděk Kodrle (Newyjou), baskytara Míroslav Rygl (Fešáci), klávesové nástroje Jindřich Vrbenský (Tučňáci), sólová kytara Jiří Šruma (Katalog, Fešáci). Vedoucím kapely a zakládajícím členem je Jaroslav Čvančara. Dalším pilířem je sólový zpěvák s basbarytonovým hlasem Vratislav Vyskočil (Ohaři).
  • V náhradním termínu vystoupí s Taxmeny v Divadle Semafor 17. 3. 2021: Jiří Suchý, Luděk Sobota, Mirek Černý, Pepa Fousek a legendární greenhornská houslista Petr Bryndač.

VIDEO: The Tap Tap je kus života, máme svůj humor. Mrzí mě, že Zeman odmítá vozík, říká Ladislav Angelovič. 

Intelektuální limity řidičů autobusů jsme překonali. Kdyby na vozíku skončil politik, věci by se pohnuly ještě víc, říká mluvčí skupiny The Tap Tap. | Video: Martin Veselovský


Zdroj příspěvku

Koukněte také

Bojíme se, ale uděláme, co je v našich silách. V menších nemocnicích jde do tuhého

Zejména menší nemocnice v Česku se ocitají v nesnázích kvůli nedostatku personálu. Třeba v moravském …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *